Zastupitelský úřad Tokio

Ve zřejmě nejrušnější tokijské čtvrti Šibuja, známé svými obchodními domy, restauracemi, bary i hudebními kluby, stojí budova českého velvyslanectví, v níž působí také České centrum Tokio. Centrum rozvíjí dialog s japonskou veřejností a médii a prezentuje Českou republiku. Realizuje vlastní akce zaměřené na specifika a náročnost japonského publika, spolupracuje s významnými kulturními institucemi po celém Japonsku a podporuje výměnné projekty. V roce 2010 zpracoval architekt Kačer projekt na rekonstrukci budovy, jejíž součástí je i část TZB. Jako dodavatel měření a regulace byla vybrána firma Domat Control System.

Tokio1
Obr.: Rekonstruovaný objekt ZÚ a Českého centra v Tokiu

 
V budově je řízeno 26 vzduchotechnických zařízení – od kanceláří a výstavních prostor až po odtahy z technických místností. Ventilátory jednotek jsou vesměs řízeny frekvenčními měniči podle kvality vzduchu nebo na konstantní hodnotu podle provozního módu. V systému vzduchotechických rozvodů je přes 140 protipožárních klapek, jejichž stavy jsou snímány a hlášeny systémem v grafice. Topnou a chladicí energii zajišťuje systém 16 tepelných čerpadel, propojených ve skupinách: tři venkovní jednotky pro byty a po jedné pro zastupitelský úřad a České centrum. Teplá užitková voda je dohřívána dvěma boostery, v principu také tepelnými čerpadly, které představují samostatné jednotky, komunikující s řídicím systémem pomocí analogových a digitálních signálů.

 

Tokio2
Obr.: Pohled na instalaci venkovních jednotek TČ na střeše

 
Řídicí systém je instalován v 8 rozvaděčích, propojených průmyslovou sítí. Ve velínu je do sítě připojen počítač s vizualizačním programem RcWare Vision. Z tohoto hlediska se tedy jedná o standardní topologii systému. Po sběrnici M-Bus je integrováno 26 měřičů studené vody a TUV a 39 elektroměrů pro měření spotřeby energií v bytech v 2.-5. patře, převodník M-Bus/RS232 je připojen do sítě přes terminal server, který převádí sériovou linku RS232 na Ethernet.

Za zmínku stojí pozoruhodný systém napájení: z historických důvodů pracuje v Japonsku severovýchodní část země na frekvenci 50 Hz a západní s frekvencí 60 Hz. Jedná se o pozůstatky stavu v 19. století, kdy místní distribuční firmy, pracující se stejnosměrným proudem, začaly přecházet na proud střídavý. Část jich dovážela generátory pozdější německé firmy AEG, tedy s frekvencí 50 Hz, zatímco distributoři v Osace a okolí importovali zařízení ze Spojených států, pracující s kmitočtem 60 Hz. Sítě se postupně rozrůstaly, až pokryly celé území. „Frekvenční hranicí“ jsou řeky Fudži a Itoi. Důležitými zařízeními v soustavě jsou měnírny, které umožňují přenos elektřiny z jedné části do druhé a tím přispívají ke stabilitě sítě. V současnosti existují tři měnírny o souhrnném výkonu asi 1 GW, ve výstavbě je další zvyšování výkonu.

Tokio navíc používá dvě rozvodné sítě, zřejmě kvůli vyšší bezpečnosti při výpadcích a živelních katastrofách. První síť, „Power“, je určena pro silové spotřebiče; jedná se o třífázový proud s frekvencí 50 Hz o napětí 200 V se zajímavým zapojením, kdy jedna fáze představuje zároveň neutrální vodič. Sdružené i fázové napětí je tedy stejné, 200 V, a v rozvaděči jsou tři fázové vodiče + PE. Druhou sítí je „Light“ – pro osvětlení – s napětím 100 V a frekvencí 50 Hz, ve složení jedna fáze + N + PE. Tomu bylo třeba přizpůsobit i rozvaděče měření a regulace včetně napájení řídicího systému. Pro techniky Domat byla tato instalace zajímavou zkušeností nejen z technického hlediska, ale i díky možnosti poznat běžný denní život v japonské kultuře.